Kočičí plemena, která se byť jen vzdáleně podobají svým divokým předkům, jsou velmi oblíbena. Lidé si vždy toužili krásné, avšak hrdé divoké kočky podmanit. I proto vznikají nová kočičí plemena, která z divokých předků pocházejí. Nejznámější je kočka bengálská.

Historie.

Na začátku šedesátých let 20. Století došlo v USA k prvnímu plánovanému spáření mezi domácí krátkosrstou kočkou a divokou kočkou bengálskou. Narozená koťata byla důkazem toho, že páření obou těchto kočičích druhů je možné. Problém byl v tom, že koťata z první generace se nedala ochočit a všichni kocouří potomci byli neplodní.

V roce 1981 zopakovala chovatelský experiment americká genetička Jean Millová, která dobře věděla, jaká úskalí takovéto šlechtění s sebou nese. Divoký bengálský kocour totiž považoval domestikovanou domácí kočku za kořist nebo vetřelce a plaché divoké bengálské kočky měly sklon své potomstvo usmrtit v případě jakéhokoliv ohrožení. A tak zkoušeli chovatelé pod vedením paní Millové odchovávat divoká koťata pod domácí kočkou nebo umělým odchovem. Tyto odchovy přinášely výsledky a koťata byla použita v dalším programu šlechtění. I tady se vyskytovaly problémy. Kocouři z prvních generací byli bez výjimky neplodní, z druhé pak z 50 %. Zakřižování dalších plemen (habešské kočky, egyptské mau, ocicat) vedlo ke stírání exteriéru divoké bengálky.

O plemenu bengálské kočky, jako o domestikované ušlechtilé kočce, lze hovořit až tehdy, nevyskytuje-li se v rodokmenu kočky divoký předek nejméně ve čtyřech generacích. Obecně to znamená, že generace F4 a ostatní generace bengálských koček jsou považovány odborníky za plně domestikované kočky a dají se chovat v běžných bytech. TICA uznala bengálské kočky v roce 1984, sněžné a mramorované v roce 1994. FIFe přiznává tituly bengálským kočkám až od roku 1999.

Popis plemene.

Bengálky mají svou postavou připomínat kočkovité šelmy. Trup je velký a velmi svalnatý, hlava poměrně malá, oble klínovitá s širokým čenichem a silnou kulatou bradou. Oči bengálských koček jsou velké a oválné, mírně zešikmené, barvy zlaté, zelené nebo oříškové. Srst je hustá, bohatá, na dotek měkká. Zbarvení srsti hnědé, v odstínech od pískově žluté, béžové přes zlatou, skořicovou až k červené. Existují i sněžné, stříbrné, modré a vzácně i celočerné. Poslední tři barvy nebyly dosud uznány. Kresba bengálských koček může být velmi rozmanitá. Rozděluje se na tečkovanou a mramorovanou. Tečkování tvořené rosetami je dovedeno k dokonalosti divokých zvířat, připomínají pak levharta či ocelota. Mramorování může být také vícebarevné.

Hmotnost těchto koček se pohybuje v dospělosti od 5,5 kg až do 10 kg.

Povaha.

Povaha bengálek je aktivní, temperamentní, ale ne divoká či agresivní. Tyto kočky mají výborný mateřský a lovecký pud. Nejlepší hrou je tedy pochopitelně lov. Většina bengálek má ráda vodu, nemusí to však být pravidlem. Ke spokojenému životu potřebují prostor a velké šplhadlo. Možnost výběhu jim udělá radost. Nemají sklon k útěkům a tak se drží svého bezpečného teritoria. Bengálky mají rády společnost a tak soužití se psy a jinými kočkami bývá bezproblémové. Naopak soužití s hlodavci a ptáky nelze doporučit. Bengálská kočka je nejen krásná, ale i velmi inteligentní. Pokud je dobře vedena již odmala, je mazlivá a něžná, přátelská a láskyplná.

K nám se první bengálské kočky podařilo přivézt až v roce 1994. Dnes je chovatelská základna poněkud širší, odchovávají se i u nás kvalitní koťata. Většímu rozšíření tohoto plemene brání především finanční náročnost při pořízení kvalitního chovného kotěte.

Bengálské kočky zůstávají stále velmi vzácným plemenem.